Narodeninová oslava (môžu sa pridať všetci ktorý chcú)

"Vzdáváš se?" zvučný hlas s tónem pobavení a dobíravosti škádlí chlapce, který ve zkroucené poloze právě polyká prach ze země uprostřed praktické části zkušebního boje. Ruka sevřená v nepříjemném stisku dlouhých prstů s černě nalakovanými nehty, které se sem tam zaryjí do kůže, aby mladíkovi připomněli, že je na čase vykřiknout tu kouzelnou formuli a přijmout porážku. "Vzdávám se, vzdávám se! Jenom mě už pusť nebo mi upadne ruka," poslední část poznámky je zamručena v takové nespokojenosti, až se musím zasmát. "Dobře, ale jenom proto, že jsi to řekl," pohnu rty v úsměvu, nechávaje ruku povolit stisk, čímž kluk akorát padne obličejem hlouběji do písku. "U všech bohů, Skye, musíš být tak zlá?" Nebýt téhle poznámky, pak jsem v klidu. Ale tohle malé šťouchnutí si vyslouží přimhouření modrých očí, ruce zapřené v bok a jeden krok směrem k polobohu, který se rozhodl provokovat. Nemusím nic říct a už si vysloužím zbabělý ústup s omluvami a dalším zamručením hodné medvěda. "Deméterovci, ts," ušklíbnu se jeho směrem, přirozeně, že tihle pro můj srub neznamenají nepřátele. Jsou slabí stejně jako děti Iris a valná většina ostatních. Promnu si dlaní ramena od počínajícího vlezlého pocitu ztuhlosti, který se dostavuje po dlouhých hodinách tréninkového cvičení. Večer už značně pokročil a to znamená jediné - ta nudná oslava jakéhosi potomka Athény, o které se tu mluví už asi týden. Nebo čtrnáct dní. Vždyť oni jsou to schopni připomínat i rok dopředu.
Protočím oči a rychlým krokem se vydám ke srubu mého otce, boha války. Jako vždy, ani teď si nedokážu odpustit krátký úšklebek na znak nad dveřmi, jimiž projdu dovnitř, náš rod? Ne, ten není jako u ostatních. Tady papínci a mamičky neplácají své děti po hlavě, alespoň Áres tohle nedělá. Od nás se čeká vítězství a splněné mise i za cenu vlastní smrti. Rychle vlítnu pod sprchu, nechávám ze sebe smýt špínu a pach z tréninku, abych se později postavila novému úkolu - co si vybrat na sebe. Ne, že bych to někdy řešila, ale problém je, že jako Áresova dcera nejsem moc na oslavy zvaná. Možná za to může fakt, že nedělám dobrotu a sem tam něco rozbiju, když mě někdo naštve. Naposledy to byl ten dřevěný stůl, u něhož jedli potomci Apollóna. Nebyla to schválnost, ale ten blbeček neměl provokovat. Povzdechnu si při té vzpomínce, nejsem nemožná, vím to. Jsem tu prakticky nejstarší z odchovanců a přesto přidělávám těm dvěma z vedení hromadu problémů. Jako by tě nebavilo trápit ten koňskej ocas a pana D. Rty se zkroutí v úšklebku nad tou myšlenkou a já raději rukou hrábnu do nitra skříně pro něco, co by se dalo nazvat jako párty outfit - černý korzet s rudým bojovým motivem a krátké odrbané šortky, k nimž přidám těžké ale pohodlné martensky. Tady nám počasí hraje do noty, ne jako jinde po světě. Po dlouhém boji s tkaničkami se nakonec směrem za oslavou, než mi dojde jedna věc. "Sakra, dárek," hlesnu těsně u dveří, otáčeje se čelem k prostornému srubu plnému útočných i obranných předmětů, většinou vyrobených od Héfaistovců. Co by se tak mohlo líbit potomkovi Athény? Ať vyberu cokoliv, bude k tomu bonus v podobě únavné přednášky plné faktů. Tohle mi s výběrem moc nepomůže ale nakonec přeci jen hrábnu po jedné knize o různých zbraních, jistě ocení podobnou bichli. Tady to stejně nikdo nečte.
S hlasitým dupáním se nakonec rozeběhnu směrem k jezeru než zjistím, že jsem vlastně skoro první. "Super, tak tohle bude propadák a já s ním budu spojená," zamručím nespokojeně při pohledu na oslavu, co spíš připomíná pohřeb. "Nezapomněla jsi pozvat lidi? Nebo jsi tak neoblíbená," ozvu se při posledních krocích směrem k Angelině. Ne, že bychom byly nejlepší kamarádky - ty já nemám. Ale zvládám s ní komunikovat na úrovni alespoň natolik, že jí netoužím denodenně prohnat kladivo obličejem.

Přesně jak jsem si myslela - jedna přednáška za druhou. Unuděná zakloním hlavu, až se černé vlasy svezou přes ramena na prohnutá záda. Tohle mi nechybělo a chybět ani nebude, o to víc na výpravách. Je pravda, že potomci Athény jsou chytří. Mnohdy více než to ale tím svým filozofováním a poučováním dokážou lézt na nervy víc než nafoukaní potomci jiných bohů. "Včera ti bylo ještě sedmnáct ne? Přes noc se dospělou tak úplně nestaneš," neodpustím si úšklebek, i já se někdy chovám jako dítě. Třeba právě v tuhle chvíli. Rty nakonec přinutím zvlnit do mírného, vcelku vstřícného úsměvu až se začnu smát. Jsme opravdu jako malé děti a to máme oslavovat její dospělost. Zavrtím hlavou a neopustím si drobné zahihňání. "Fajn, přestaneme se tak natřásat jako pávice. Ale pokud jsi nepřinesla ani kapku nektaru nebo alkoholu, tak to tu vůbec nerozjedeš," přejdu ke stolu, na který se vyhoupnu, špičkami se zapírám o zem, zatímco Angelině nutím pod nos dárek, co jsem pro ní vzala ze srubu. "Tak vezmeš si to už? Nebo tě s tím mám praštit?"

Pozvednu obočí v podezřívavém pohledu detektiva, jemuž se proviněný právě přiznal ke lži. "Tak malá Athénina dceruška si vyrazila na pětiprstý výlet," pobaveně si skousnu spodní ret, tohle by byla skvělá příležitost k vydírání. Chvilku větu nechám viset provokativně ve vzduchu s předtuchou něčeho špatného, konec konců jsem tu já ta starší a zkušenější, tudíž by se dalo čekat, že ji za vlasy odtáhnu k Cheirónovi a panu D. s práskačskou poznámkou. Modré oči přimhouřené, sleduju každý její pohyb i výraz mimiky, co mi může prozradit víc. I můj postoj připomíná šelmu na lovu, jen po ní skočit.
Hned se však uvolním a rozesměju se jejímu strachu. "Ty vážně nekradeš, že ne?" Aby také jo, od toho jsou tu Hermovy potomci. "Na to, jak jsi chytrá, si občas málo věříš. Ale to je dobře," zaťukám si bříškem ukazováčku o nos na znamení plánu plného šibalství. "Mně když odsud vyrazí, tak se nic nestane," zakončím vše s poznámkou namířenou k odchodu. Ne, že by mě to tu nebavilo, ráchání čumáků nováčků v jejich vlastním potu a strachu je více než zábavné, ale taky se starám o ty, kteří jsou moje rodina. A těmi jsou konec konců všichni v tomto táboře. "Učiníme dohodu, co ty na to?" Zaměřím svůj pohled na Angelinu sedící vedle mě. "Ty se nebudeš chovat jako nafoukaný všeználek a já tohle všechno," poukážu na chlast kolem, "vezmu na sebe. Platí?" Nastavím ruku na znamení spojenectví. Krátkodobého, ale co bych to byla za vůdčí povahu, když bych se nestarala o svoje lidi. I když jsou ze srubu protivníka.