Perrie & Erik | U Lesa

Už dlouho nevěděla, co dělat. Tedy, moc dlouho ne, jelikož zrovna dotrénovala a tak se šla projít k lesu, že by třebas mohla nabrat trochu toho čerstvého vzduchu. Ač ten byl zřejmě všude naprosto stejný. Přišla tedy k lesu a zastavila se. Rozhlédla se kolem. Hluboký nádech a výdech. Opřela se o strom a zaklonila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do koruny... Tedy, vlastně to byl jehličnan, ale i tak.


Hra se odehrává v budoucnost

Les
Po setkání s otcem to bylo zvláštní. I mezi polobohy byl dál ztracený. Kterou cestou by měl jít? S polobohy přesto podivně spojený. Kdo ví, nejspíš i jiným může být. Brzy bude ten čas, kdy se bude muset rozhodnout..Něčemu podobnému asi bude stát každý polokrevný. Nyní bude však na řadě on. Aby jen svou cestou šel, někam dál do neznáma. Aby mohl zase s čistou hlavou stát. Proč zde však nemá stání? A nutkavý pocit že má odejít. Všemu pouze přihlížel, vždy měl však rád tmu. Už od té doby co byl jiný. Podsvětí to je možná to místo kam on patří. Erik si všiml Periie došel k ní.."Perrie..?" začal tedy a trochu se usmál

Les
Náhle uslyšela kroky, ale toho si příliš nevšímala. Byla moc zahloubaná o přemýšlení nad ničím a vším, než aby srovnala pohled k místu, odkud kroky šly. Ale tady jí žádné nebezpečí hrozit nemělo. Sama tomu příliš nevěřila. Ale co už. A potom už se ozval známý hlas, který nemohla ignorovat. Trochu sebou cukla, když se probrala z těch svých myšlenek a podívala se na příchozího Erika. "Ahoj." Pozdravila ho. Sic docela nepatrně, ale i tak se usmál, což mu oplatila.

Les
Nevěděl jestli to má říct, nebo ne nechce jím tím způsobit trable u Háda. "Já..bych ti potřeboval něco říct..Ale potřebuju abys mi slíbila že to nikomu dalšímu neřekneš" svěřil se mírně nejistě Perrie a koukl na ni. Jo řekne jí to, potřebuje znát názor někoho jiného kdo na něj nebyl nepřátelský. Koukl na ni Už se neusmíval byl spíše nejisty a podivný, jako vždy

Les

Fajn. Jeho výraz se zase změnil a nastala ta chvíle, kdy přišel typický Erik Chace tak, jak ho známe. Tichý, tajemný podivín, syn Háda a z nějakého důvodu i zajímavý předmět upoutávající pozornost. Ne však ve špatném. "Emm." Trochu znejistěla, když řekl, že má potřebu se jí s něčím svěřit. Zřejmě s něčím důvěrným. Povzbudivě se na něj usmála a odtáhla se od stromu, aby mohla přijít blíž k němu. "Slibuji, jen povídej, poslouchám." Přikývla a čekala, až jí sdělí své tajemství. Popravdě docela se bála.

Les
Hlasitě polknul, nechtělo se mu do toho. Ale přesto potřeboval to někomu řít, ne Cheironovi ale nějakému táborníkovi kdo se k němu nechoval zle. "Před chvíli se mnou mluvil můj otec.." začne potichu a chvíli počká jestli by třeba nepřišla nějaké reakce až moc hlasitá, "Ptal se mě jestli mám pocit že sem nepatřím, a že prý můžu jít k němu..a ještě prý už brzy přijde čas kdy budu mít možnost" svěřil se tedy.

Les

Zdál se být značně nesvý. Jako kdyby měl z něčeho strach, nebo starost. To nemohla přesně určit, Nicméně příliš se jí nelíbilo jakési napjetí, které panovalo. Když jí oznámil, že s ním před chvílí mluvil jeho otec, nevěřícně se na něj podívala. "Ale to přeci nesmí." Zavrtěla hlavou a přešla tedy blíže. Kdyby je někdo poslouchal. Vyslechla ho. Nechala ho domluvit a potom ještě dlouhou dobu sama mlčela. Nevěděla, co na to říct. Poškrábala se v rozpuštěných vlasech a zamyslela se. "A..." Zírala do země a chvilku na to se podívala na Erika. "Vždyť ty sem patříš." Řekla tiše.

Les
Divný pocit z toho měl, avšak nejspíše se tak rozhodne. "Já vím..a proto mi to přijde zvláštní" pokrčil mírně rameny a podíval se jí do očí. Tohle všechno bylo zvláštní jakoby měl otec něco v plánu..něco podivného."A tímhle jsi nejsem jistý Perrie.Já mám pocit že sem nepatřím že je mé místo jinde..ale ne tady..." řekl zcela jasně a klidně. Prostě to bral jako v potaz

Les

Ustaraně na něj hleděla s mírně nakrčeným čelem a zamyšleným výrazem. Nevěděla, co s tím, snad co by měla říct. "E-Eriku, chystáš se odejít?" Zeptala se velmi zaraženě. Záblesky smutku a lítosti v hlase. Povzdychla si a zase uhnula pohledem někam pryč. Docela ji to překvapilo. Ale nic přeci ještě nebylo stoprocentní, ne? Doufala v to. "T-třeba... třeba je to záměř, všichni se tu tak prý ze začátku cítí, nejsi v tom sám." Pokoušela se o nějaký způsob konejšivé řeči.

Les
Ten jeho zaražený ton ho překvapil. Ale to nebylo vše moc dobře v tom slyšel záblesky smutku a lítosti. Nechápal proč to tam slyšel."Já nevím...Nevím jak se mám rozhodnout..Co je špatně nebo ne" pokrčil rameny nerozhodně. "Proč jsem v tvém hlase slyšel náznak smutku a lítosti?" zeptal se hned jak ho to napadlo. Prostě to vypálil. "Záměr? Myslíš že mě otec chce naláka na jeho stranu že se něco stane?"

Les
Vždy poslouchala a potom byla chvíli ticho, nechala si to projít hlavou a přemýšlela nad tím, co řekne. I když byla opravdu dosti překvapená tím, co jí Erik řekl. Především, že za ním jeho otex přišel. Ona matku nikdy nepotkala. Dle všeho ani nepotká. "To já taky netuším." Zavrtěla hlavou a rozhlédla se. Nikde nikoho neviděla. Takže se mohla znovu podívat na Erika. "Přemýšlíš o odchodu." Odpověděla stále tak tichým hlase. Při jeho další otázce pokrčila rameny a trochu nesměle přikývla. "Možná?" Řekla trochu nejistě. Vlastně více než trochu. "Je to jedna z možností. Ale nevidím mu do hlavy."

Les
"Já nevím čemu mám věřit.. otci... sobě..Cheironovi. je to všechno podivné" postežuje si. "Jestli to je pravda... Tak musím usoudit že mě můj otec asi moc rád nemá" trochu se uchechtl. "Mě spíš děsí to že budu mít brzy možnost se rozhodnout" řekl a povzdechl si

Les

Že prý neví, čemu věřit. Ale vždyť to je jednoduché. S tím by mohla pomoct. Víceméně. "Sobě." Jistě, to se lehko řekne a těžce udělá, především když člověk neví, co vlastně chce, ale na to potřebuje taky čas. Ne snad? "Určitě má." Snažila se o nějaké pozitivum. Aby trochu pozvedla náladu. Nebo tak něco. Však chápete, nechtěla aby vše viděl tak černě. Nemělo to cenu, z jejích vlastních zkušeností. "Řekl ti kdy?" Zeptala se opět ustaraným tónem.

Les
Je to zvláštní, to všechno. I přes to vše neví co si o tomhle má myslet. "Tobě se to lehce řekne"zamumlal když mu řekla že má věřit sob+. On sobě věří..ale nevěří tomu ostatnímu. A přesto má pocit že by bylo nejlepší kdyby k otci odešel, od té doby co ví že je syn Háda..má pocit..že je něco špatně. cítí se zvláštně. "Ne neřekl řekl pouze že brzy"

Les

Jistě, že se jí to lehce řeklo, když v takové situaci nebyla. Popravdě, rodič, je rodič. Sama by asi souhlasila, kdyby měla takovou možnost. A o to víc musel mít pocit Erik, byl synem Háda, jenomže u toho nikdy nevíte, co udělá. "Když řekl, že brzy, tak budeš muset čekat." Řekla trochu nejistě a mykla rameny. "Až to přijde, tak to přijde. Třeba v té chvíli budou tvoje myšlenky odcházet jiným směrem, než teď. Nech si to projít hlavou." Poradila. Vážně nevěděla, co jiného říci.

Les
Měl pocit jako kdyby otec něco plánoval. Ze škol si pamatoval že Hádes nebyl nijak spokojen s podsvětím a že by nejradši sám vládl Olympu jestli se Hádes rozhodl že něco udělá. Tak to bude jenom potíž. "Jo budu muset čekat a to je to nejhorší" mohl by mít až moc paranoidních myšlenek do té chvíle. "Tak ono mi nic jiného nezbývá než si to nechat projít hlavou"řekl přesto už to ale měl rozhodnuté to ji říkat nebude.

Les

Nevěděla, co mu na to má říct. Přemýšlela, co by dělala, kdyby v té situaci byla ona a ne on. Ale nebyla, takže to bylo těžké. Stále se ale snažila přesvědčit samu sebe, že by se nedala na stranu svého rodiče. Božského rodiče. A to samotné bylo dost neuvěřitelné. Pořád nějak nemohla přijmout, co se tu děje. Niké. Jo, bude si toho o matičce zjistit trochu víc. "Zkrátíš si čas trénováním, rozptyl se nějak. Alespoň se budeš umět obránit příšerkám tam venku." Řekla a pokrčila rameny.

Les
Hádes bůh podsvětí, je jasné že nebude přemýšlet jako svatoušek. Ale nejspíše se přidá na stranu svého otce . "Já vím proto jsem tady, aby jsem si zaběhal umět se bránit je někdy tak dobré jako umět zdrhnout" usměje se kondičku už sice měl ale stále měl co zlepšovat. To bylo prostě jasné. Jak se to tak dalo říct, syn Háda... nemá mít v sobě vztek takže zatím to je dobré.

Les


Přikývla a mile, možná trochu povzbudivě se na něj usmála. "Fajn, tak... mám tě nechat?" Zeptala se a ohlédla se k táboru. Případně by si mohla zalézt do srubu a chvíli odpočinout. I když mezi svými se sama necítila nejlépe. Byli to... podivní lidé. Ona v tom případě byla asi také.