Tábor a okolí

Jídelna

"No jo, nejsme si souzeni" řekne to se stejnou intonací hlasů a pak se zasměje. Její poznámky mu přišly vtipné, bylo fajn najít člověka se 'stejnou krevní skupinou' nebo jak to říct. "To víš, abych zapůsobil, i když nevidím nikoho na koho bych tady mohl působit" řekne s na oko vážnou tváří a rozhlédne se, jakoby někoho hledal a přehlížel Kaylu.
Znova do něj drcla, ale tentokrát ji to oplatí, přece si nenechá líbit pošťuchování od nějaké holky, pff.
"Najdeme něco co tě baví a jde ti" řekne když si sedne na první volné místo v jídelně.
"Hraješ třeba na hudební nástroj nebo věnuješ se nějakým sportům?" navrhne jí nějaké možnosti a s upřeným pohledem na ni, čeká na odpověď. On sám hrál na kytaru, i když hudební sluch neměl, měl spíše hudební hluch - jak sám o sobě rád říkal. A sport? No tak to toho bylo dost, ale běh byl na prvním místě. "Nebo třeba jízda na koni?" napadne ho další záliba. To už konečně začali satyrové roznášet jídlo.

Ošetřovna
Střídal jsem tlak prstů i dlaní. Cítil jsem, jak se Matthewovy svaly uvolňují a dělají mi to snažší a jemu snad i příjemnější. S bederní částí jsem si dal obzvlášť záležet.
Začala se mu tam tvořit pořádná modřina, která nabíhala do žluta a tak jsem se rozhodl, že ho na tom místě nebudu tolik trápit. Rychle jsem tam tedy skončil a protáhl si vlastní prsty.
Pak jsem uslyšel tu jeho poznámku o mých rukou. Ušklíbl jsem jsem se a lehce ho dloubl na boku do žeber, čímž jsem ho asi probral z opojení.
Poslední dobou mám chuť do všech dloubat, nejen mentálně, ale i fyzicky. Měl bych s tím zlozvykem něco udělat.
"To ti věřím. Vstavaj, mám hotovo"

Ošetřovna

 Uvolněně si užívám poslední minuty masáže, dokud do mě nedloubne a já nejsem přinucen otevřít oči a zvednout se. Kdyby masáž trvala déle, tak bych tu nejspíš i usnul. Zvednu se do sedu a pořádně se protáhnu. Celková bolest zad je pryč ale bederní stálé přetrvává, akorát není tak bolestivá jako před tím. Rukama si vjedu už do vlhkých vlasů a potom se jimi opřu o lehátko.
 "Děkuju moc. Je to lepší, o hodně." Poděkuju a slezu z lehátka dolů. Vážně mi tahle masáž pomohla.
 "Máš to u mě." Sehnu se stále trošku opatrně pro svetr, který na sebe tentokrát úplně bez problémů navléknu.
 "Můj dluh chceš splnit teď nebo si ho necháš na později?" Kouknu se na Vityu a usměju se,

Ošetřovna
Přijal jsem jeho poděkování s pokýváním hlavy. Sledoval jsem, jak se zvedá z lehátka a obléká si svetr. Tentokrát mi ani nepřijde, že civím. Přecijen, teď, jsem v roli zdravotníka.
"Záleží, jak mi to chceš splatit, i když bys nemusel...za hodinku a půl je večeře" Odhadl jsem podle barvící se oblohy za oknem.
Tázavě jsem se na Matthewa podíval.

Jídelna

Zaluskala mu prsty před očima a převedla tak na sebe jeho pozornost, chtěla ho donutit, aby se na ni podíval.
"Chceš přeci zapůsobit na mě, na nejbožejšího člověka." Připomněla mu s důležitě vztyčeným ukazováčkem. Stáhla ruku k tělu.

Co ji baví? A co jí jde? Sedla si naproti němu a bylo jí naprosto jedno, jestli může, nebo ne.
Věnovala mu pobavený výraz s pozdviženým obočím.
"Sporty? Ani mě nehne." Zakroutila hlavou a rozhlédla se kolem. Jedině tak běhala, ale ani to moc ne.
"Žádnou hrací věcičku jsem v životě neměla v ruce a můj hlas je jako když vřeští pavián. Navíc mám hudební sluch na bodě mrazu." Odpověděla. Vždy každého holt zklamala. Tedy, tatíka.
"A na koni jsem taky v životě neseděla." Pokrčila rameny.

Ošetřovna

 Stále se usmívám a do rukou vezmu mokrý kecky, kam bych asi svou holou nohu bez ponožek nenarval, takže budu muset jít bos. Přejdu blíž ke koťátku a pohladím ho po hlavě, což možná trošku vypadá, jako bych se snažil uklidnit nějaký dítě. Přeci jenom jsem o nějaký ten kousek vyšší.
 „Splatit bych ti to chtěl tak, abys byl co nejvíce spokojen.“ Uculím se na něj a poodstoupím pár kroky od něj.
 „Stejně jako jsem teď spokojený já.“ Zazubím se a tričko, které se sušilo, si přehodím přes rameno, do jedné ruky jednu botu.
 „A já dluhy splácím.“ Ujistím ho vážně a ještě jednou se protáhnu s hlubokým nádechem a výdechem.
„Jinak ta večeře. Přemýšlím, jestli se jít převléct nebo ne, ale pokud by ti to nevadilo a pokud bys chtěl, rád bych zakončil náš báječný den výbornou společnou večeří při svíčkách.“ Usměju se. Poslední slova jsou samozřejmě brány jako sranda ale bůh ví, jak si to člověk přebere. Zrovna ode mě.
 Mlčky kolem něj projdu a spokojeně dohopkám k východu, kde se prudce otočím a zastavím se ve znamení, že čekám na jeho odpověď.

Jídelna

Zaluskala mu prsty před obličejem, což nebylo dvakrát příjemné, a tak mírně před její rukou couvl a podíval se na ní. "Zas tak moc si nevěř" zasmál se ironicky a dodal úšklebek. Pak už raději mlčel.
"Takže třeba ani neběháš? Bysme si mohli někdy ráno jít zaběhat" udělil jí velkorysou nabídku, jelikož raději běhal sám, ale tak, co by neudělal pro člověka bez žádných koníčků? A navíc by to mohla být i zábava.
"Tak to jsme na tom podobně, s tím rozdílem že já i přes hudební hluch hraju na kytaru." odvětí na její slova o hudbě a musí se tomu ušklíbnout. Jejich kombinace ve zpěvu by asi byla celkem vražedná, naštěstí se tady nevedlo nic jako 'povinný sbor'.
"Tak to zítra napravíme, třeba by tě to bavilo. Neříkám, že umím nějak extra jezdit, ale něco zvládnu" navrhne jí už druhou věc s úsměvem. "Vidíš, to už jsou dvě věci, při nejhorším zajdeme do arény a tam ti něco najdeme" napadne ho poslední věc, dál už fakt neví, každého něco musí bavit.
Pustil se do jídla, byly nějaké těstoviny s něčím nerozeznatelým, ale aspoň se to dalo jíst.

Jídelna

Přikývla na jeho otázku. "Nanejvýš to." Řekla s úsměvem a poškrábala se na bradě, nebo spíše v pomyslných vousech, dělaje, že dlouze přemýšlí.
"No proč ne." Pokrčila rameny a přijala tak jeho nabídku na ranní běh s ním.
"Ooo, tak to mi něco zahraješ. Můžeš složit píseň pro Kaylu, jakožto nejvíc člověka na světě." Máchla teatrálně rukama a při tom málem praštila nějakou holku, která si právě přisedala. Neznala ji, jak by také mohla. Zamumlala něco jako "Upstojsemnechtělapromiň." A pohled stočila zase k Alexovi naproti ní.
"Fajn, ale když se mi něco stane, uškrtím tě." Řekla důležitě a v tom se zarazila. Nakrčila obočí, na chvíli se tvářila zamyšleně a potom se zase podívala na Alexe.
"Vlastně když jsem byla malá, nutili mě chodit na lekce šermu. Je to takové to, jak jsou tam zazobané dětičky celé v bílém a popichují se dlouhými železnými párátky." Řekla s úšklebkem. Tahle vzpomínka byla stará tak... no bylo jí třináct, kdy s tím definitivně sekla. A tím taky otce docela naštvala.

Ošetřovna
Ignoroval jsem to, jak mi rozčechral vlasy, i když se mi to zrovna nelíbilo.
"Podle mě nemáš ani co splácet. Jak už jsem řekl, stalo se to, když jsi byl se mnou, takže to samo o sobě..." Ukončil jsem větu povzdechnutím. Zatěžko něco vysvětlovat. Přeci jen mi tu splátku nabídl sám od sebe, tak proč jí nevyužít?
Znovu jsem se nazul do bot a pak následoval jeho příkladu s tím, že jsem si vzal své, sušící se tílko do rukou. On si myslel, že chci jako oplátku večeři? Tak to vyznít nemělo. Stiskl jsem si kořen nosu, ale pousmál se.
"Klidně se běž převléct, nerad bych, aby ses cítil zle" Řekl jsem. Pak jsem naklonil hlavu do strany a přivřel víčka. "By mě zajímalo, jak bys to chtěl udělat. Mé chutě jsou dost vybrané....a nespokojím se jen tak s něčím" Rozesmál jsem se. "Bohové, to je vtip. Pokud ale fakt chceš splácet, večeře asi není ta nejlepší volba, i když jsem rád, že bys mě byl ochotný pozvat. Myslím, že mi zdejší systém stravování vyhovuje" Uh...blbá cesta, jak odmítnout. Ale u jídla mám rád své soukromí
"Já se asi taky stejně půjdu převléknout" Pokrčil jsem pobaveně rameny a vykročil za ním k východu.

Ošetřovna -> Srub

Zasměju se jeho vtipu o jeho vybíravosti a přijde ke mně. Prohlédnu si ho zase od hlavy až k patě a usměju se.
„Dobře. Tady se naše cesty rozcházejí Zlatovlásko.“ Snažím se mluvit jako nějaký chrabrý princ ale moc mi to nejde. Na můj herecký pokus si jenom povzdechnu a protočím očima.
„Dnešek jsem si užil.“ Energicky skoro vykřiknu tyhle slova a otočím se na něj s vděčným pohledem, že to se mnou dneska vůbec zvládl.
„Snad se ještě uvidíme.“ Nakloním se k němu blíž a zamrkám na něj zelenými očky, jako panenka rozloučením vyjdu z ošetřovny jako první. Ještě se jednou se otočím, zamávám a svou pozornost věnuju cestě do srubu.
Když přijdu do srubu, ihned se mě zmocní mé sestry, včetně té, které jsem narval tričko do obličeje a začnou se mě vyptávat na různé věci, na které odpovím jednoslovnou odpovědí nebo bezvýrazným ‚Hmm…‘
„A došlo k něčemu?“ Ptá se jedna za druhou.
„Ne! K ničemu nedošlo.“ Vymaním se z jejich kolektivu a zůstanou na mě nevěřícně civět.
„To se mi nez-„ načne jedna, ale já jí přeruším. „Neznamená to, že když si s někým vyrazím, že ho hned musím přefiknout jako vy.“ Odseknu a zavřu se v koupelně, jako vždycky. Jediný místo kde se můžu zamknout a i před naštvané bouchání do dveří se jdu zahřát horkou vodou. Trošku se zamyslím nad větou, kterou jsem jim řekl a jenom se nad tím uchechtnu. Kdybych tohle řekl před půl rokem nebo rokem, byl by ze mě špatnej lhář.

Jídelna

"Tak já tě někdy ráno vyzvednu a budu doufat, že tě najdu" řekne Alex a podívá se z talíře na Kaylu.
"To bych mohl, ale jenom pokud mi ji doprovodíš zpěvem" ušklíbne se ironicky, jelikož sama říkala že její schopnosti ve zpěvu nejsou příliš dobré. On by složil text i hudbu, horší by byl ten přednes no.
To už se však musí zase smát, jelikož vedle si začali přisedávat lidí a jak Kay horečně něco říkala, bouchla holku vedle. Na to jak byla většinu času hlasitá to teď jenom vykuňkala.
"Pokud budeš hodná a nespadneš, tak se ti ní nestane. A mimochodem - když budeš zraněná, nebudeš mě moct uškrtit" významně poznamená a pře se loktem o stůl. Satyr už mu vzal jídlo, jelikož si všiml že dojedl.
Pak začne mluvit o šermu, což ho celkem zajímalo, ale když pak viděl její výraz, asi do toho moc zapálená nebyla. "No vidíš, to bys mohla zužitkovat v aréně s opravdovým mečem nebo raději maketou" podotkne a podívá se na ní. Rukou kterou nebyl opřený o stůl si prohrábl vlasy a podrbat se na temeni. Nevěděl o čem dál mluvit. Rozhlédl se po jídelně, už byla skoro zaplněná, sem tam někoho znal.

Jídelna

Takže už mohla počítat s tím, že si ráno půjde zaběhat s Alexem, což jí vůbec nevadilo a mohla by to být také docela zábava.
"No jasný, to bude chtít každej slyšet! Zvlášť lovci paranormálních jevů!" Zatleskala. Značná dávka ironie však stále převládala v jejím hlase a nesla se jídelnou.
"Já dokážu všechno! Takže když budu chtít, tak tě i se zraněním uškrtím." Slaďounce se na něj usmála.
"Fajn, fajn, jasně." Přikývla a naznačila, aby zpomalil. Mezitím už dojedla, satyr jí odnesl talíř a one se zvedla od stolu, který obešla k Alexovi. Chvíli tam tak stála, ale to jen malou. Potom už ho chytala za zápěstí a táhla z jídelny.

Jídelna

Ráno si bude muset přivstat, aby došel pro Kaylu, nevadilo mu to, jen doufal, že se o ní matka nepřihlásí přes noc a on nebude muset obcházet každý srub se slovy: 'Je tady Kayla?' to by bylo asi pěkně trapné a pak by se styděl vylézt ze srubu ven. A pak by si Tábor začal šuškat něco ve stylu, že Alex, potomek Athény inteligencí neoplývá a o toto nestál.
"Samozřejmě! A celý tábor se sejde u ohně, abys jim zazpívala mou píseň a bude se o tom mluvit ještě rok" uchechtne se ironicky a pohlédl na ni. Musel na ně být komický pohled, jelikož už i lidi vedle nich na ně začali vrhat divné pohledy. Asi nechápali ironii.
"Tak to bych chtěl vidět, když jsi mě ani nedokázala udržet" podívá se na ní s úšklebkem, ten ji oplácel za ten sladký úsměv ze kterého by člověk po chvilce dostal cukrovku.
Jakmile i jí odnese satyr talíř, zvedne se, obejde stůl a to už ho táhne někam pryč. "Ehm...Kam jdeme?" zeptal se jí a pozdvihnul obočí. Raději se však nebránil a šel za ní.

Jídelna

Zasmála se zcela čistě od srdce a zavrtěla hlavou. "Pochybuju, že o tom budou mluvit, když budou hluší." Poznamenala a mykla rameny. Začali na nich lpít pohledy některých táborníků, nad čímž se jen ušklíbla.
"To bylo naschvál!" Vypískla naprostou kravinu, protože je ve skutečnosti tak stokrát slabší než on. Ale běhá rychle, to se musí uznat.
"Popravdě? To já sama nemám ani ponětí." Řekla, jako kdyby na to byla pyšná a hrdě pozvedla bradu.

Jídelna → ?

"To teda naschvál nebylo, sám jsem se ti 'vzdal'" řekne a při slově 'vzdal' posunkem naznačí uvozovky. Pak pokračuje dál, naštěstí už pustila jeho zápěstí, takže šel normálně vedle ní.
Poté se mu konečně dostalo odpovědi, ale ne takové, jakou očekával. Ona sama totiž nevěděla kam jdou.
"Tak to je..." odmlčel se a po chvilce dodal "...Fajn?" a rukou se jakoby podrbal na zátylku, toto bylo jakési gesto když si nebyl něčím jistý.
Procházeli jen tak táborem, byla celkem zima a o světle by se nedalo mluvit už vůbec, jelikož slunce již dávno zapadlo za obzor a nebe prosvětlovaly jen hvězdy a Měsíc. Pohled na oblohu ho vždycky fascinoval a tak zakloní hlavu a kochá se noční oblohou. Uměl jen pár souhvězdí, nebyl přece astronom.

→ U lesa

Došli až skoro do lesa. Jen tak na jeho práh, kde se Kayla zastavila a posadila se na spadený kmen stromu.
"Pff, podceňuješ mou sílu? Jsem hotovej Herkules." Řekla a ukázala svaly, jen pomyslné, žádné neměla.
Koukla se na něj a poklepala na místo vedle sebe, aby si tedy také přisedl. Na obloze zářily hvězdičky a měsíček. Jako ve filmu.
"Je to jak v pitomým romantickým filmu s happy endem. Nechápu proč do lidí soukaj takový kraviny." Zasmála se a zaklonila hlavu, načež zavřela oči. Zhluboka se nadechla.
"Asi budu jediná holka, co to nechápe." Řekla s úšklebkem.

U lesa

Nakonec je nohy zavedly až k lesu, kde se Kayla posadila na spadlý kmen stromu, který dle oloupané kůry táborníci jako oni, používali jako lavičku. Přisedl si teda k ní a podíval se na její pseudo svaly, které tam nebyly. "To víš že jo, a já jsem asi řecký bůh srandy" zasmál se hlasitě a dloubl jí do boku.
Po chvilce zase vzhlédl k obloze. Jediná hvězda kterou zaručeně poznal byla Polárka, jelikož svítila ze všech nejjasněji.
"Myslíš proč do holek soukaj takový kraviny" pozměnil malinko znění její věty a podíval se na ní. "Já se na takové filmy raději nedívám, je to hrozně předvídatelný" řekne a svůj pohled obrátí do země před sebou.
"Určitě vás bude víc. Copak nevěříš na lásku na první pohled?" zeptá se jí, i když to byla spíše řečnická otázka a navíc to řekl až příliš sarkatickým a jízlivým hlasem. Celou dobu mu na tváři zůstával úšklebek.

Jahodová pole -> Les
Hřbet ruky už poněkolikáté v rychlém sledu za sebou otře zarudlé oči od štiplavých slz, které se do nich neustále valí v proudu připomínajícím vysychající vodopád. Nos popotáhne a ručka ještě jednou zopakuje předešlé gesto. Snad pro jistotu, kdo ví, přestože dívka už tak připomíná pomuchlanou panenku, tím víc, že pláč neutuchá. Řasám se povede díky ustavičnému mrkání několik mokrých kapek zahnat na ústup, zatímco podezřívavě prozkoumávají zem. A v ní? Stopy. Otisky po botech jednoho z těch záškodníků, kteří podupali kus z jahodových polí, odkud se vracela.
Určitě to byli ti Hermovi kluci, nikdo jiný v táboře není tak neohleduplný. Možná ještě synové Árese. Nebo... Nebo... Křehce vyhlížející tělíčko se zastaví, dívka znovu hlasitě popotáhne, celá nešťastná nad podupaným políčkem. Nikdo by si v tu chvíli netipl, že zrovna tohle tmavovlasé děvče se zarudlým pohledem od slz je výpomoc instruktorů. Nebo že je vůbec starší jak většina přítomných táborníků.
S temnými myšlenkami se prodírá lesem, aniž by hleděla na jakékoliv nebezpečí, které by se mohlo přiřítit, ať už v podobě jakéhokoliv táborníka se sebedestruktivními sklony nebo splašeným stádem kentaurů v čele s Cheirónem. To až hlasy při okraji lesa Niu zastaví natolik, aby několikrát zamrkala, nejistá si tím, co tu vůbec vidí. Chlapce, jehož poznala ihned. Aby také ne, na jména a tváře má paměť a je to takový malý stalker. Ale ta dívka? Cizí již od pohledu, tak zvláštní děvče by si zapamatovala hned.
"Alexandře?" Hlásek pípne chlapcovo jméno do ticha, bouřkově našedlý pohled ho vyhledá a Nie k němu přiskočí jako nymfa osedlající vánek. "Alexandře, ně-někdo mi po-po-podupal jahodové pole. Ne-neviděl jsi... Neviděl jsi ho?" Prstíky zatahají za chlapce za lem svršku, pohledem ho prosí o pomoc, zatímco tváře chytají narudlou barvu rozpaků. Vždy tomu tak bylo, když se ocitla poblíž chlapce nebo muže. "Alexandře?" Modré oči střelí po dívce, s níž sedí, plachá na ní může oči nechat. "To je víla?" Pípnutí je ještě tišší než bázlivé vyslovení jeho jména, nedokáže se oprostit od pohledu na ní. "Ty jsi našel vílu? Je tak krásná."

U lesa

Kolem se rozlehl její hlasitý smích, když ji dloubl do boku, což mu oplatila jen zlomyslným úsměvem, který na něj namířila. Těžko říct, co měla v plánu.
"No klanět se ti nebudu." Ušklíbla se a tentokrát zase ona dloubla do boku jeho, ale jen tak lehounce, je přeci křehký, ne snad?
"Znám i kluky, kteří se na to dívají... a nejsou teplí." Řekla a druhou část tak tiše, jako kdyby to bylo nějaké tajemství. Ale byla to pravda. Tam 'doma' jich pár znala. Vlastně docela dost.
Jeho tónu při další otázce si až tak nevšímala.
"Ne." Mírně zakroutila hlavou a podívala se na něj.
"Jenom nevěřím na lásku." Řekla naprosto vážným hlasem a zase se zahleděla před sebe. Nicméně to netrvalo dlouho a stočila k němu pobavený pohled.
"Ty věříš že najdeš svou princeznu?" Zapohybovala obočím a šťouchla ho loktem do ramene, načež se opět rozesmála. V tu chvíli někdo vyslovil jméno Alexander, což zřejmě bude on. Asi určitě. Alex, Alexander. Mohl být také Alexis, že jo. Eh, asi ne. Nevadí.
Podívala se na příchozí dívku a změřila si ji pohledem. Mezitím si ještě trochu poupravila drdol, protože už cítila jak jí pomalu sjíždí gumička. A taky byl ten drdol dost rozbitý.
Otázka, zda je víla ji neskutečně pobavila, ale přišla jí příliš rozrušená na to, aby byla sarkastická a tak se jen široce usmála.
"Ne, nejsem." Zakroutila hlavou. "Nebo o tom teda alespoň nevim." Řekla si a v duchu se ušklíbla, jen v duchu, tak pomyslně, jinak se stále usmívala.
"Ale díky." Broukla a znovu šťouchla Alexe loktem do paže.

U lesa

Jejímu zlověstnému pohledu se pouze usmál, už dávno věděl, že by nebyla schopna mu nic udělat. Dloubnutí do boku mu po chvilce oplatila, ale to už neřešil, nechtěl dneska už podruhé skončit na zemi.
"To já taky, ale nepatřím mezi ně" odvětí a raději nereaguje na poznámku o klucích orientovaných na stejné pohlaví, nic proti nim neměl, proč taky?
Téma o lásce mu moc neříkalo, jelikož sám na to dvakrát nevěřil, možná ještě nepotkal tu pravou, i když nemyslel si, že by někde byla, takže se dá říct, že v konečném výsledku taky nevěřil na lásku.
Na otázku Kayly tedy zavrtí hlavou stejně tak jako ona před chvilkou. "Ne" odpoví jí jednoslovně a s úsměvem na tváři.
To už však zaslechl tenký hlásek říkající jeho jméno, hned věděl o koho se jedná. Jediný člověk kdo mu v táboře říkal celým jménem byla Niece - výpomoc instruktorů. Otočí se na ni s milým úsměvem a nebyl překvapený, když ji vážně spatřil. Vypadala smutně, jako kdyby před chvílí plakala. Sedla si vedle něj z druhé strany než seděla Kayla. Pak z ní koktavě vylezl důvod proč byla smutná. "Bohužel neviděl, ale pravda vždy vyjde na povrch, neboj" řekne chlácholivě a s úsměvem se na ni podívá. Byla to pravda, viník se dříve nebo později najde, možná se i sám přizná, pokud by se nejednalo o potomka Herma. Všiml si jak ho zatahala za tričko a poté jí zčervenaly tváře, u někoho to bylo trapné, u ní to bylo spíš milé.
Pak se zase ozve tenkým hlasem jeho jméno a otázka, mírně ho překvapila, ale to už se vzpamatovala Kayla a odpověděla ona, celkem milým hlasem i s úsměvem.
"Není víla" zopakuje pro jistotu ještě jednou, jelikož věděl o Niecině handicapu, i když člověk co jí nezná si toho z největší pravděpodobností vůbec nevšimne. Zamračeně se podíval na Kaylu když ho šťouchla loktem, avšak pak se zazubí.

U lesa
Zarudlé oči se nedokážou odtrhnout od zvláštního vzhledu bělovlásky, avšak koutkem oka zahlédne pohyb rtů, který dostatečně upoutá její pozornost, aby ji celou věnovala Alexovi. Každé slůvko pro ni musí být pečlivě vyslovováno a většina táborníků si zvykla, i když někdy zapomínají a mumlají si pod vousy. Nie pak obvykle nedokáže rozpoznat, co měl druhý na srdci ale snaží se tento handicap nevyužívat jako nějakou slabost. "Aha. Ale byly tu stopy, víš? Vedly tudy od toho pole. Ztratila jsem je a našla tebe a ji." Znovu jukne bouřkově našedlýma očima po Kayle a opět chvilku trvá než její pozornost strhne Alex na sebe.
Přikývne, Alex měl pravdu. Obvykle se viník objevil během několika málo hodin nebo dnů, ale i tak z toho byla nešťastná. Jahodová pole byla pod její ochranou, starala se o ně jak nejlépe dovedla a pokaždé ji dokázalo rozrušit, když se někdo v jejich blízkosti choval neukázněným způsobem.
Bez přestání zvědavýma očima sleduje Kaylu a tak snadno přehlédne skutečnost, že na ní Alex promluvil. Za to si všimne dívky, jak jí odpovídá a pohledem automaticky vyhledá pohybující se rty, aby z nich dokázala vyčíst každé slovo. "Byla bys krásná najáda. Ty-ty jsi nová? Neviděla jsem tě v táboře a já tu znám všechny." Hrdě se vypne při posledních slovech, byla jako jejich kvočna, která si hlídá svá kuřátka a trpělivě čeká na jejich návrat domů.
Nakonec je to Nie, kdo vstane, aby ty dva obešla tak, že si před ně stoupne, ručku natahujíce k dívce, se kterou Alex přišel. "Jsem Niece, dcera Deméter, těší mě." Pohledem vyčkává, dokud se jí děvče nepředstaví, ale asi sotva pochopí její jméno a tak střelí očima za Alexem. Potřebuje překlad, vysvětlení, prostě cokoliv co jí pomůže se s tím vypořádat.
Hned k ní ale přiskočí a svým štěbetáním se začne vyptávat a tahat Kaylu za podivné oblečení. "Jaké je to teď tam venku?"

U lesa-Hl.Brána-Lezecká stěna
Šla jsem pomalu lesem a na zádech jsem měla svůj šedý batoh, ve které bylo jen pár věcí. Nijak moc jsem toho neměla jen pití a zákusky co jsem si po cestě sem koupila. Slyšela jsem kolem sebe houkat sovu a někde poblíž i kroky zvěře. Byla tma, ale jakoby mi někdo šeptal kudy mám jít. Konečně jsem zahlédla menší pramínky světla. Pousmála jsem se a natáhla jsem si černou kapuci od mikiny na hlavu a prošla jsem skrze bránu. Uvnitř bylo světlo. Bylo to tak jak jsem si to vždy představovala. Procházela jsem se tudy dokud jsem nedošla na náhodné místo. Byla tu lezecká stěna. Sundala jsem si batoh a položila ho opodál. Pomalu jsem si protáhla záda, nohy a ruce. Zatla jsem zuby a pomalu jsem se k ni rozešla, ale pak jsem si to rozmyslela a posadila jsem se na okraj a zírala jsem před sebe do tmy.

Lezecká stěna
Cvičil což nebylo vůbec jiné od jeho dalších večerů, kdy neměl o koho se z těch cvičenců starat. Však teď jeho pohled padl na dívku co si sebejistě nakráčela ke stěně, dokonce se i protáhla však pak si to rozmyslela, tomu se musel zasmát. Slezl o kousek níž a pak prostě skočil na zem. Dopadl ladně jako kočka a tyč si rozevřenou dal na záda, neměl proč jí mít v prstenu, když tu moc lidí nebylo. Došel k dívce tak blízko jak bylo potřeba, aby na něj viděla a mohla ho i slyšet "Každý nováček vzdá pokud vylezení na stěnu pokud ho nikdo nedonutí, ale ve většině případů je pak ještě musíme sundavat takže je dobře prcku, že si nic nedovoluješ a hezky si počkala" řekl hlasem, který nevykazoval vůbec žádné emoce a upíral na dívku své chladně modré oči "Divím se, že tě ještě nesežralo něco po cestě sem...protože noc je vždy nejhorší pro váš příchod" dodal již pobaveným tónem a sundal si tyč ze zad o kterou se opřel "Teď se zvedni nebo ještě nastydneš a nastydlé nováčky nemá rád ani ten největší kliďas, který by tě mohl trénovat...pochybuji, že vůbec víš co tu děláš, co? Ale pokud to víš tak tě to jen šlechtí prtě" řekl zase pobaveně stále opírajíc se o tyč co používal pěknou dobu jako zbraň. Dívka mu nepřišla, že by to tu mohla znát a tak bylo divu, že jí neslyšel pištět u brány. Nováčci jsou každý rok stejní...přijdou si a ani netuší jak nebezpečné to tu je...kdybych nebyl v dobré náladě tak bych jí, už tou holí vzal přes záda poznamenal si v hlavě a stále upíral pohled na dívku čekajíc, kdy se zvedne, aby si jí konečně mohl prohlédnout a zhodnotit jak nebezpečná je. Musel uznat, že tahle by mu bez tréningu mohla leda tak způsobit pár škrábanců, ale nic moc vážného.

Lezecká stěna
Trošku jsem se lekla toho když někdo blízko mě seskočil ze stěny. Polkla jsem a nadále jsem drzého kluka poslouchala. Jeho hlas se mi moc nelíbil, ale co jsem jiného měla dělat? Slušně vychovaná jsem byla. Pomalu jsem se postavila a..musela jsem zaklonit hlavu tak abych na něj vůbec viděla. Byl vysoký. Hodně..hodně vysoký. Sakra. Postavila jsem se a polkla jsem. Děsil mě. ,,Popravdě..mě sem poslal můj..nevlastní otec. Spíše proto že se mě chtěl zbavit." Polknu a schromáždím si veškeré věci co mi řekl za tu dobu co seskočil dolů. ,,Sežrat mě něco? Slyšela jsem jen kroky zvěří, ale přišlo mi jako kdyby se to něčeho bálo." Jeho poznámku o mé výšce jsem ignorovala.

Lezecká stěna
Musel sklonit hlavu, aby jí vůbec viděl do obličeje "Ne nechtěl se tě zbavit...měl jistý důvod tě sem pustit, protože kdybys byla normální člověk tak tě ani brána nepustí. Bohužel pro některé cvičitele máš v sobě kousek po tvém božském rodiči...nuže už tě do toho někdo uvedl nebo si ta slova mám vztí sám?" zeptal se nakonec a ušklíbl se na ní. Fajn ta je tak malá, že kdybych jí dal tyčí jemně do hlavy tak bych se bál, že by se lebka rozkřápla na milion kousků pomyslel si a pousmál se. "Fajn...takže mi chceš říct, že si šla lesem až sem k táboru a nic tě nezastavilo? Tak kde jsou nestvůry, když je člověk potřebuje" poznamenal jakousi hranou lítostí a koukl směrem kde měla být brána. Napůl ho štvalo, že ona dívka byla nováček podle všeho co řekla a napůl taky to, že je tak malá jelikož u těch je to vždy nejhorší na to všechno. Odfrkl si a konečně se narovnal nebavilo ho se krčit u hole co vypadala zcela normálně. Možná by v ní něco přeje jen mohlo být pomyslel si a upřel na ní znovu své chladně modré oči co ve tmě nebyly skoro vidět.